Bereme vzdělání jako povinnost, ne jako přirozenou součást lidského vývoje. To je zásadní chyba. Je to ale naše chyba, nás obyčejných lidí, a proto je možné se z ní i poučit. Jen toto poučení, prosím, nehledejme v učebnicích nebo metodických příručkách, tam ho naštěstí nenajdeme. Pro takové poučení budeme muset jít trochu dál, než jen do školy přes ulici.
Povinnosti lidé nemají rádi už z jejich samotného principu. Z principu, který nám neumožňuje volbu a pokud ano, tak jen z kolonek A, B, C nebo D. Pokud považujeme vzdělání jako povinnost, nechuť k němu je pak snadno vysvětlitelná. S tímto vžitým chápáním vzdělání nebude vůbec lehké hnout, protože jej většina pedagogických metod a učebních systémů v ČR jen umocňuje. Každá učebnice je svým způsobem takový jídelní lístek. Vybereme si kapitolu stejně jako jídlo v lístku, jejíž obsah se na popud pedagoga naučíme nebo se o to pokusíme. Z naučených informací jsme pak následně testováni a ohodnoceni. Prostor pro diskusi nad danou problematikou je minimální a prakticky je spousta naučených informací zcela nepoužitelných. Faktem však zůstává, že bez ohledu na naši známku, se nám většina těchto nastudovaných informací v poměrně krátkém čase ztratí z hlavy. Jednoduše je zapomeneme. Tak funguje naše splachovací vzdělávání. Vyber si informace, nauč se je, poděl se o ně a zapomeň je. Tohle dělá většina z nás 9 let na základní škole a 4 roky na střední nebo gymnáziu. Teprve na VŠ začíná mít učení praktičtější charakter. Těch předchozích 13 let je ale celkem hodně ztraceného času v ohledu na to, co jsme za tu dobu mohli stihnout. Ztraceného především pro ty, kteří se mimoškolnímu sebevzdělávání systematicky vyhýbali, a škola pro ně byla jediným místem, kde mohli rozšiřovat své vědomosti.
Jako vedlejší produkt tohoto chápání vzdělání pak vzniká tzv. šprt. Chybně se tak označuje člověk, který ví vždycky všechno. Jenže šprt vždycky všechno neví. Šprt ví všechno jen tehdy, když se to od něj očekává. To je velký rozdíl. Šprt bude ve zkouškovém období perfektně znát fyzikální vzorečky, letopočty a jména autorů literárních děl. Zkuste se ho ale na něco z toho zeptat kdykoliv jindy mimo zkouškové období a věřte, že to s jeho vědomostmi nebude vůbec veselé. Je tedy splachovací a vyhovuje výše popisovanému a nelogickému systému. Naučí se, napíše do testu a zapomene. Oproti tomu racionálně uvažující člověk vzdělávající se systematicky a nejen na půdě školy, vám na vaše otázky odpoví kdykoliv, nejen v den písemky nebo ústního zkoušení, jak je tomu u šprta. Tyto dva druhy lidí tedy, prosím, nezaměňovat.
Kde tedy končí naše vzdělání a je vůbec možné, abychom mu striktně vymezovali mantinely? Ať mantinely vzdělání končí kdekoliv, za branami školy určitě ne. Chce to více renesanční přístup. Dokud člověk dýchá, neměl by se přestat učit novým věcem. Někdy ani nemusí chtít a nové zkušenosti přicházejí samy. Chce-li být člověk úspěšný, mělo by se pro něj učení stát celoživotním spontánním procesem, ke kterému se nemusí nutit. Žádná vědomost není plnohodnotná, pokud se jí nevyužije v praxi. Je k ničemu umět anglicky, když si nemám s kým popovídat. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí, a tak bychom se neměli bát chyby dělat. Někdy nás jedna chyba naučí víc než deset přečtených knih. Jen musíme dát chybám příležitost, aby přišly a nebát se jich. Bohužel náš nelogický vzdělávací systém strach z dělání chyb ještě prohlubuje. Dokud je neuděláme, nepoučíme se z nich. Dosáhnout úspěchu bez pádů a nárazů je nemožné. Stejně tak je nemožné čekat, až si nás vzdělání najde. Často se vyplácí jít vzdělání naproti. Vzdělání má pro odvážné lidi slabost. Nebojme se pro něj urážet velké vzdálenosti a přelétat oceány, vyplatí se to. Někdy daleko víc než přejít ulici do školy. Škola je skutečným základem života, ale tou nejlepší školou je sám život.
